Pominu-li nečekaný a ojedinělý kontakt se zahraničními horami, výjezd lanovkou na vrchol Zugspitze v listopadu 1986, za kapitalisticky perfektního počasí, prvá "cizinecká" horská aktivita se uskutečnila až o deset let později, začátkem července 1996, a to v Julských Alpách. Protože byla první, rozepisuji se o ní zevrubně.
Italská mapa TABACCO, foglio 019 - Alpi Giulie, kterou mi věnoval kamarád Vojta s nabídkou bezplatné přepravy pro mne a mého syna Adama do Tarvisia a zpět v kabině svého tahače DAF, nás přivedla do úhledné horské vesnice Valbruna. S úmyslem najít bivak Mazzeni (1630m), ať máme střechu nad hlavou a pak se uvidí, jsme snadno po horské silničce dosáhli Malga Saisera (1004m), salaš a pasteveckou louku v závěru Val Saisera, místo víkendových a prázdninových pikniků obyvatel provincie Udine. Jde o jedno z nejkrásnějších míst Julských Alp. Vyhlídka od památníku Julia Kugyho na blízkou protilehlou hradbu hřebene vrcholícího v Jof di Montasio (2753m), který se před námi zvedá o více než 1700 metrů, je velkolepá. Poblíž sice stojí malé hospodářské stavení a napajedlo majitelky kolem se pasoucích krav, nikterak ale neruší, naopak docela doplňuje ráz tohoto místa. Pár metrů odsud, za mostem směrem zpátky k Valbruně, stojí velké kamenné napajedlo, do něhož shora stále teče čistá voda, takže hygiena a vaření zde budou po sestupu bez problémů. O místa na postavení stanů zde není nouze. My však stan nemáme. V další cestě nám přinesl potíže náš nezvyk na jednotné červené značení, doplněné sem tam drobnými černými čísly cest a překračování širokého, plochého a suchého kamenitého dna Torrente Saisera s letním stavem průtoku - vodu pouze slyšíme. Na vzdáleném protějším břehu se ve spleti vychozených stezek obtížně hledá správná cesta. První pokus roklí bezejmenného potoka ukončil vodopád. Druhý vypadá nadějně, jen nevíme, jak takový italský bivak vypadá a co tedy hledáme. Štěstí při nás stojí v pravou chvíli. Nenápadný omšelý a mechem obrostlý placák pod nohama zaujal a při bližším zkoumání objevujeme červené Y (= rozcestí), doplněné nezřetelnými, miniaturními italskými nápisy; napoprvé není snadné postřehnout toto důležité místo. Po chvíli se ukazuje, že bivak Mazzeni, dosud za stromy neviditelný, se nachází na ostrohu, ostře protisměrně několik metrů nad námi. Nejvyšší čas, padají první kapky přicházející letní horské bouřky. Pochopení otevíracího mechanizmu horizontálně dělených těžkých dveří je následováno ulehnutím a doháněním procestované noci. Po bouřce, v pozdním odpoledni, jdeme na obhlídku žlabu do sedla Lavinal dell Orso. Tímto směrem, asi 200 metrů od bivaku, teče výkonný potok, takže s vodou žádná potíž. Výhledy z miniterasy před bivakem jsou obšírné, zleva Jof di Miezegnot (2087m), pak severní průhled do Karnských Alp, následují srázy Monte Nabois Grande (2313m), překryté částečně masivem Jof Fuart (2666m), zcela vpravo jsou vrcholové partie ušaté Cime Castrein (2502m).
Ráno jdeme nalehko na Cime Castrein. Žlab do Forc.Lavinal dell Orso má úctyhodnou strmost, malou členitost, dole tvrdý firn, výše drobná suť na tvrdém podkladu - oba povrchy nepříjemné zvláště v sestupu. Ze sedla vlevo a po strmých trávnících na východní, travnato skalnatý předvrchol. Zde pauza a pozorování vodorovně vrstvených partií vrcholového bloku blízkého Jof Fuart. Diskuze o další cestě. Syn Adam navrhuje Fuart, já opatrnicky oponuji, posléze direktivně zakazuji. Cesta odsud, přes sedlo Mose je obtížná, dlouhá a s návratem stejnou cestou fyzicky náročná. Pro první kontakt s tímto, pro nás dosud neznámým terénem, nepříliš vhodná. Navíc v červeneci hrozí intenzivní bouřky. Vracíme se pod sedélko mezi oběma hlavními vrcholy, ve spádnici krátce vzhůru do sedélka, zde doleva a po strmých, v 1.sv.válce vytesaných schůdcích stoupáme exponovaně podél kolmé stěny vrcholu k hraně vrcholové terasy. Tento úsek není příliš bezpečný, schůdky jsou úzké a pokryté štěrkem, stěna po levé ruce nenabízí chyty, po pravé ruce zeje prázdno. Schůdky končí dva metry pod hranou, takže o vzdušnou zábavu máme postaráno. V okamžiku překonání hrany, kdy mám za zády dokonalou expozici a syna na laně, umocňuje situaci výhružně se tvářící kozoroh, vynořivší se dva metry přede mnou tunelem z nitra vrcholového bloku a nabývající v mých očích za daného rozložení sil a umu velikosti obra. Chvíli poté, co beru do ruky balvan, kozoroh se neochotně otáčí a mizí v tunelu. Po době, snad dostatečné pro kozorohovo zmizení, ho následujeme. Je pryč. Uvnitř pozoruhodné dílo s velkými vytesanými průzory, válečná strategie určuje směr našich výhledů. Jsme poprvé ve vrcholu! Následuje návrat do bivaku a další přenocování. Brzy ráno sestupujeme až do Valbruny s nadějí, že Vojta brzy dorazí. Den máme slunečný, čekáním však poněkud napjatý. Vojtův tahač bez návěsu se objevuje v pozdním odpoledni. Z radosti nad shledáním pijeme v blízké hospůdce pivo za pivem v domnění, že zůstaneme na zdejším parkovišti. Po rozpravě o Malga Saisera, stavu příjezdové komunikace a nosnosti závěrečného mostu, padá rozhodnutí přesunout se. Tahač na parkovací ploše Mga Saisera, asi historicky první, budí zájem ostatních zde parkujících a nocujících. Občas tudy projíždějícím carabinieri však nevadí. Co není v Itálii přísně zakázáno, to se smí.
Ráno vyrážíme za mírného deště k bivaku Stuparich (1578m). Máme kolem něj namířeno na Jof di Montasio ferratou Via Amalia, s nocováním pod vrcholem v bivaku Suringar (2430m). Déšť slábne, docházíme do dřevěného bivaku Stuparich, který je spíš malou chatou a převlékáme se.V bivaku bydlí srdečná italská rodina s dětmi. Ve spádnici nad bivakem, u úpatí stěny Jof di Montasio míjíme zdejší miniaturní kuriozitu, ledovec Ghiacciaio del Montasio; příliš malý a příliš nízko, kdoví, zda ještě existuje. Odsud vpravo podél úpatí stěny. Via Amalia začíná několika metry nezajištěného pilíře, následuje strmý, vzdušný úsek, průběžně jištěný ocelovým lanem až do nedohledna. Bohužel se blíží bouřka, začíná se blýskat. Na mé naléhání ustupujeme. V nestálém červencovém počasí je Via Amalia, cesta po nekonečném hromosvodu, sázkou do loterie. Znovu u bivaku Stuparich, k dalšímu sestupu vybíráme traverz k Rifugio Grego (1389m). U rifugio už víme, že volba to nebyla šťastná, všude bláto, neustálé nabírání a ztrácení výšky, nehezký listnatý les. Mnohem vhodnější by byl býval značený sestup kamenitým žlabem Fossa di Carnizza. Od Rif. Grego klesáme prudce dolů na Mga.Saisera. Napajedlo pro krávy vyplňují lahve vína veselých Italů, přidáváme chladit svá piva. Pijícím kravám to kupodivu nevadí, jejich majitelce rovněž ne. Poslední den pobytu máme slunečný, volíme výstup na relativně blízký Jof di Miezegnot. Stoupáme k Rif.Grego, dále po vozovce do blízkého sedla Sella di Sompdogna. Od západu, z vesnice Dogna, lze do tohoto sedla dojet autem. Zde vpravo travnatým svahem, pak mezi hospodářskými staveními do příjemného, konečně jehličnatého lesa. Po chvíli si u hranice dříví dle písemného pokynu nakládáme do batohu polena a vynášíme je k útulně Ricovero Btg.Alpini Gemona (1946m). Všude kolem piknikují na obrovských ubrusech Italové, kteří si sem vynesli hluboké proutěné koše s lahvemi vína, dlouhými bagetami a spoustou pochutin. Všichni neuvěřitelně drobí. Odsud snadno vzhůru, pak traverz a strmě na vrchol plný lidí. Kavčata žlutozobá mají hody. Pozor na kozy, které se pohybují po rozlámaném úbočí vrcholového bloku. Shazují totiž na traverz nebezpečné kameny. Výhledy jsou vynikající, až po Grossglockner - to tvrdí rozhlížející se znalí Slovinci, kteří mimo jiné mezi sebou rozprávějí o cestě Via Amalia, odsud dobře patrné, v níž jsme minulý den neuspěli. Sestupujeme na Mga Saisera, v noci Vojta připojuje v rakouském Arnoldsteinu svůj zde odložený návěs a jedeme domů. Pěkná akce na seznámenou, zanedbatelné výdaje.

Červenec 1997 a podruhé v italských Julských Alpách. V plánu máme Jof di Montasio a Jof Fuart. Tentokrát míříme z Tarvisia na jih, a to kolem Lago del Predil k horskému středisku Sella Nevea. Nepozornost nás svedla na scestí, vzpamatování přichází až na hraničním přechodu do slovinské Rateče. Napodruhé už správně přes vesnici Cave del Predil přijíždíme nad Sella Nevea. Těsně před levou zatáčkou a prudkým klesáním hlavní silnice do Sella Nevea pokračujeme rovně úzkou a velice strmou horskou silničkou na náhorní planinu Altipiano del Montasio. Zde se nabízí malé parkoviště (1500m) - výborný jižní výhled na Monte Canin (2587m). Vodu lze získat u nedalekého obydleného hospodářství Casolare Parte di Mezzo. Ráno kolem chaty Rif.G.di Brazza (1660m) do sedla Forca dei Disteis (2201m). Odsud vpravo a přes strmé skalky pod nástup ferraty Scala Pipan. Pravý traverz odsud překračuje rozsáhlé suťovisko - nutno spěchat, padají sem kameny z terasy nad Scala Pipan, přilba by se hodila! Po suťovisku do spádnice sedla Forca Verde a velmi strmými trávníky namáhavě do úzkého sedla (2587m). Odsud nalevo exponovaným hřebenem, místy s podcházením vpravo nebo vlevo, ke kovovému zvonu na vrcholu Jof di Montasio (2753m) - působivé místo, výhled na Jof Fuart a M.Canin.
Po sestupu k autu přejíždíme k horskému potoku Rio Bianco (990m). Značenou cestou 625 lesem kolem Rio Bianco vzhůru, pak překročení potoka k opuštěné chatě Rif. Brunner (1432m). Cesta brzy překoná hranici lesa a kamenitým terénem nabírá výšku k dvojici bivaků: Bivacco Gorizia a Ricovero Riobianco (1950m). Biv. Gorizia stojí na skalním ostrohu prahu kotle pod sedlem Forc.del Vallone, Ric.Riobianco stojí zleva u paty ostrohu. Tato dvojice poskytuje celkem 18 míst. Vodu zde vyřešili vtipně. Za bivakem stojí nerezová nádrž, do níž jsou svedeny dva nerezové žlábky, sbírající srážky nebo rosu z pláště bivaku Gorizia; nutno převařit. Vyhlídka ze "zápraží" nabízí Mangart (2677m). Ráno jdeme nalehko na Fuart. Cesta začíná suťovým výstupem do sedla Forc.del Vallone (2180m), z něj následuje sestup do závěru jižní doliny Fuartu se ztrátou výšky více než 100 metrů a traverz doliny nad Rifugio Corsi. Nad chatou musíme minout levé i pravé značené odbočení a pak si hlídat nenápadnou pravou odbočku, výšvih přes terénní práh, kolem něhož traverz doliny vede; lze minout - ověřeno. Nad prahem snadno vzhůru ke skalám. V nápadném skalním okně začíná jištění ocelovým lanem, starým a pichlavým, chce to pracovní rukavice. Po prolezení oknem strmě vzhůru divokou roklinou, následuje vzdušný travers vlevo, zase vzhůru, vzdušný travers vpravo... Jištění ocelovým lanem končí v místech, kde se sklon zmírní. Snadno nahoru na hřeben a vlevo. Hřeben brzy přechází ve vrcholové úbočí. Po něm lehce na pravý vrchol, z něj oboustranně vzdušnou spojovací lávkou na hlavní vrchol s alabastrovou Madonou. Krásné místo s výhledy na Mangart i Jof di Montasio, oči trochu zlobí všudypřítomná lehká oblačnost, vytvářející difuzní osvětlení.
Sestup k bivaku, sbalení, dolů k autu a přesun k Lago del Predil. Nacházíme místo vhodné k nocování, skryté pohledům ze silnice. Vede k němu asi 50 metrů dlouhá lesní cesta po levém břehu potoka Canale della Malga. Nad ústím potoka se nachází poloostrov porostlý vegetací. Poloostrov výrazně vybíhá do jezera, viz foto. Zbytky betonu Forte del Lago Predil a všudypřítomná munice svědčí o válečnickém využití tohoto místa - leží přímo naproti strategicky významnému hraničnímu průsmyku Predil. Další den máme odpočinkový, jdeme se podívat do zřejmě hornické vesničky Cave del Predil. Naše pozice, přímo naproti hraničnímu přechodu do Slovinska, předurčuje náš poslední, předem nestanovený cíl, Mangart. Ráno přejíždíme přechod Passo del Predil, asi 1km za ním odbočujeme vlevo na úzkou horskou silnici s nekvalitním povrchem. Řadou tunelů a mnoha vzdušnými serpentinami se dostáváme na soustavu parkovišť (1950m) pod slovinskou chatou Koča na Mangrtskom sedlu. Silnice je placená, nikdo však nevybíral. Odtud přes sedlo Forc. Mangart (2166m) k rozdvojení (2273m) slovinské a italské cesty na Mangart. Volíme lehčí italskou cestu, která traverzuje po místy zajištěných severovýchodních terasách vrcholový blok až na východní hřeben (2485m) a podél něj se po stupních od jihu vrací na vrchol. Terasy exponované, jižní přístup na vrchol nepříjemně suťový. Na vrcholu živo, kavče žlutozobé zde poletuje v hejnech. Vynikající výhled na slovinský Jalovec (2643m), Triglav (2864m), Jof Fuart, Jof di Montasio, na italská jezerní dvojčata Laghi di Fusine a do hlubokého údolí Val Rio del Lago, sevřeného mezi hradbami M.Canin a Jof di Montasio. Přístup autem do výšky téměř 2000 metrů způsobuje velkou návštěvnost tohoto vrcholu, s tím se musí počítat. Pohnuté časy na Balkáně mají na svědomí enormně dlouhou kontrolu našich pasů při návratu na italské území.

Září 1998 a potřetí v italských Julských Alpách.
V plánu máme Jof Fuart, Jof di Montasio, Cime Castrein. Z Tarvisia jedeme opět přes Cave del Predil a kolem jezera Predil k potoku Rio Bianco (990m); parkovací možnosti zde omezené na max. tři auta. Krátce po příchodu do bivaku Gorizia začíná mohutná bouřková činnost, trvající bez přestání více než 30 hodin; v šesti lidech ve stísněném prostoru zkouška trpělivosti. Díky dlouhé chvíli nacházíme na stropě lístek se vzkazem od Adama a Ondry, kteří zde byli před několika dny. Odejít z bivaku nelze, není kam a není kudy - rozvodněný Rio Bianco blokuje ústup. Radikální změna počasí a schopnost zdejšího terénu zbavit se rychle vody, umožňuje všechny plánované výstupy. Viditelnost z Jof Fuartu až k Jadranu. Po sestupu nocováno na našem oblíbeném místě u Lago del Predil. Jof di Montasio dosažen cestou přes sedlo Forca Verde, vrchol v mracích, dlouhé čekání na zlepšení neúspěšné, rozhledy žádné. Po sestupu nocováno opět u Lago del Predil. Cime Castrein vystoupen od Malga Saisera/Valbruna/, v ideálním počasí, s jedním noclehem v bivaku Mazzeni - v návštěvní knize nalezen můj a Adamův zápis z r.1996. Prozkoumána cesta z b.Mazzeni západními srázy Jof Fuartu po travnatou terasu s borovicí (1891m), naproti jižním srázům Mt.Nabois Grande.
Vrcholy dosažené zde v letech 96 - 98:

• Cime Castrein (2502m) - 2x
• Jof di Miezegnot (2087m) - 1x
• Jof Fuart (2666m) - 2x
• Jof di Montasio (2753m) - 2x
• Mangart (2677m) - 1x

V této části Julských Alp by stála za výstup ferrata Via Amalia na Jof di Montasio a ferrata od biv.Nogara na terasu Mangartu.