Západní Tatry jsou ve srovnání s Vysokými Tatrami technicky snadné a kromě Roháčů s jejich exponovanými úseky jsou velmi blízké charakteru Nízkých Tater. Nejzajímavější partie Západních Tater jsou, až na několik výjimek, soustředěny v Roháčích, které nabízejí několik zajištěných vzdušných míst. Označení Roháče patřilo prapůvodně trojici Plačlivé + Ostrý Roháč + Volovec, později se však rámec Roháčů v literatuře i v názorech návštěvníků rozvolnil natolik, že se do něj pohodlně vejde celá západní část Západních Tater.

První a nadlouho jediný kontakt s touto lokalitou jsem získal díky paní profesorce Hudcové během školního výletu prvního ročníku hranického gymnázia v červnu 1964. Zverovka, Roháčská plesa a letní horská bouře u nich, výhled na Volovec a Ostrý Roháč, rok staré spáleniště Tatliakovy chaty a cesta Roháčskou dolinou kolem Studeného potoka, tehdy ještě hustým lesem bez potrhaných asfaltových silnic a rezavých svodidel (les vzal za své během dvoudenní vichřice v listopadu 1966). Z oravické strany Juráňova dolina a strmý Bobrovec, to vše byly zážitky, které výrazně oslabily mé tehdejší přesvědčení, že hory jsou jen "blbá dřina". Musel jsem však nechat působit vzpomínkový optimizmus ještě jedenáct let a čekat na partnery ochotné vydat se vzhůru. Vyšlo to. Od roku 1975 považuji Západní Tatry za domácí terén. Zaznamenat si seznam vrcholů Západních Tater, které jsem od té doby navštívil by bylo nadbytečné. Nevynechal jsem žádný s výjimkou Nižné Bystré. Většinu vrcholů a hřebenových partií jsem absolvoval mnohonásobně, oblíbený Ostrý Roháč přibližně 15x, z větší části na sněhu.
Coby základna mi dlouho a výborně sloužilo tábořiště pod Javorinou, přímo na břehu Studeného potoka. Mimo prázdninové měsíce zdarma, v turistické sezóně bylo nocování zde za mírný poplatek. Příjemnou součástí tábořiště byl v sezóně dobře zásobený bufet Javorina. Ranní nákup mléka a pečiva téměř ze stanu byl běžný. Blízkost chaty Zverovka zase přinášela výhodu v jarních měsících, kdy bylo životní nutností pít pivo a rum v teple restaurantu až do zavírací hodiny, a to kvůli vysušení mokrého oblečení. Tábornická idyla doznala újmy stavbou chaty Primula v těsném sousedství. Mnoho ctitelů tohoto skromného tábořiště si s úlevou přečetlo v červnu 1978 zprávu, že chata těsně před dokončením lehla popelem. Bohužel socialističtí bafuňáři přes turistický ruch začali okamžitě se stavbou horského hotelu Primula, tentokráte nehořlavého. Poloha tábořiště mezi horským hotelem na straně jedné a bystřinou Studeného potoka na straně druhé, vedla spolehlivě k zániku tábořiště. Naposledy jsem použil služeb místího bufetu v létě 1982, během víkendového výletu s dětmi Kamilou a Adamem k Roháčskému vodopádu. V pozdějších letech docházelo při nocování na území již zrušeného tábořiště k agresi a udavačství provozovatele hotelu a následným represím ze strany VB Zuberec. Během několika návštěv Roháčů byl využit k nocování také zastřešený prostor amfiteátru u skanzenu Brestová. Toto místo bylo výhodné zejména byla-li otevřená tamní starodávná krčma. S rostoucím věkem se zákonitě dostavila nutnost zvýšit komfort nocování zde. Dlouhodobým řešením se stal opakovaný pronájem jedné z pětilůžkových chatek chaty Zverovky s tekoucí vodou, WC a především elektrickým vytápěním. Pravidelné mnohaleté používání ubytovacích služeb chaty Zverovky, především však každovečerní vysedávání v jídelně chaty vedlo k tykání s paní vedoucí, Hanou Čaučíkovou, což občas přineslo nezanedbatelné výhody.

V letních měsících byly a jsou Roháče, coby nejnavštěvovanější lokalita Západních Tater, v obležení návštěvníků. Proto jsem až na výjimky orientoval své akce zde na období konec srpna, září až listopad, na jaře pak duben až začátek května. Orientace na duben a květen nepřinášela v sedmdesátých letech žádné potíže se vstupem do horského terénu. V dubnu se zde pravidelně pořádaly lyžařské závody Goralský klobúk, a to ve Smutné i Spálené dolině, takže nikoho nezajímalo pár lidí stoupajících dolinou za jiným cílem nežli okouněním na pochybnou lyžovačku. Osmdesátá léta byla v tomto směru o málo obtížnější. Dozor nad dodržováním mimosezónního zákazu vstupu do terénu zde vykonával lesník a zakládající člen HS Západní Tatry, Karol Halák. Jeho oblíbeným stanovištěm bývala křižovatka nad Adamculou. Z dálky patrná škodovka v barvě smrkového jehličí, u ní myslivecký hubertus, nad ním nekompromisní výraz v obličeji a věčně kouřící dýmka, to byl "starý" Halák, jak jsme mu mezi sebou důvěrně říkali. Nikdy se nestalo, že by nás po krátkém rozhovoru nepustil dál. Cepíny na zádech komentovával slovy: "Tak vy hovoríte, že idete iba k plesu. Veru aj s tým čakanom na plecniaku?". Jediné, co u něj nikdy neprošlo, to byly lyže na batohu. Ty se musely odložit do lesa. Byl to člověk s velkým morálním kreditem u všech místních. Když na konci osmdesátých let kvůli polským pašerákům jezdívali pohraničníci až k Tatliačce, stačilo při sestupu od státní hranice říct zaklínadlo "měli jsme to povolené od starého Haláka".
Na přelomu tisíciletí se situace výrazně horšila. Sídlo Ochranného obvodu ŠL TANAPu, které stojí hned vedle chaty Zverovky, se naplnilo nepříjemnými hlídači, zabraňujícími na všech strategických místech vstupu do horského terénu. Neobyčejná píle místních pseudoochranářů vedla k jejich "ušlechtilému cíli". Zverovka přišla o jarní hosty a jejich peníze, my téměř odvěcí hosté o svůj oblíbený terén. Znaje zde každý kout, bylo pro nás hračkou obejít hlídače, podstupovat však dlouhodobě pocity "padoušství", to k radosti z pobytu v horách nijak nepřispívá. A vysedávat po večerech na Zverovce v pěti lidech, kdy personál má početní převahu, taky libé pocity nepřináší. Květen 2005 byl posledním pobytem zde, a to na dobu neurčitou. Od tohoto data operujeme v květnových termínech z Borovej sihoti a nebo z chatky v Račkovej. Rozsáhlé jižní vstupy do Západních Tater jen tak lehce uhlídat nelze.

Díky velmi dobré znalosti všech zdejších terénů jsem tady mohl uvést do světa velkých hor i své děti. Jako rodinná základna nám mezi 88. a 98. rokem výborně sloužil příjemný horní kemp ve Vavrišovu, v blízkosti stále se měnícího toku horské řeky Belé. Na týden pronajímaná chatka poskytovala pohodlné zázemí s přímým výhledem na tatranský Kriváň. Během deseti let jsme zde prožili šest krásných a velmi příjemných týdenních pobytů. Do dnešních dnů se podivuji rychlosti adaptace malých dětí na vysokohorský terén. Otázky typu "jak je to ještě daleko" a "kdy už tam budeme" skončily hned po prvním výstupu na Nižnou Maguru a závěrem prvního vavrišovského týdne byl na přání dětí výstup na tatranský Kriváň (2494m), a to úspěšný. Při dalších pobytech jejich výkonnost a horské dovednosti velmi rychle rostly, takže se mohly směle pustit i do lezeckých roháčských partií. Absolvovali jsme s nimi všechny významné vrcholy Západních Tater i některé vybrané vrcholy blízkých Vysokých Tater. Pobyt v létě 95 zpestřil den věnovaný sjíždění Váhu. Děti však odrostly a společným pobytům ve Vavrišovu byl konec.

Velká část vážných zájemců vnímá Západní Tatry jen jako horský hřeben, který se nabízí k letním i zimním přechodům. Hřebenovka Západních Tater nabízí opravdu atraktivní, mnohdy i prestižní podnik. Taky jsem se do něj pustil, a to čtyřikrát. Vždy v létě, první nocleh salaš na Červenci, ráno Sivý vrch a směr na východ. Kupodivu jen první pokus mi vyšel až na Kasprowy Wierch, s noclehy v salaši na Červenci, východně pod Žiarským sedlem, v Pyšném sedle, na břehu Belé v Podbanském. Při následujícím pokusu mě po deštivé noci u Jamníckeho plesa beze slova opustili promoklí partneři, takže jsem to zabalil a šel za nimi k Esperantu na autobus. Třetí pokus se trefil do silného červnového ochlazení s vydatným sněžením, nad 1500m mokrý sníh, nad 2000m teplota výrazně pod nulou a zledovatělý terén. Výzbroj pro tyto podmínky nedostatečná (Baníkov bez maček nešel, Pachola s obtížemi) a ztráta citu v nohou jasně velela k ústupu z Baníkovského sedla do Jalovce. Čtvrtý pokus, který jsem podnikl se synem Adamem a jeho přáteli coby garant korektního průběhu akce, byl z Července rozjet velmi nadějně až k vydatnému krupobití na hřebínku Spálená - Pachola. Pak jánošíkovské potíže v masivu Baníkova, všude souvislá vrstva ledových krup, na závěr dne neutuchající liják v Žiarskem sedle. Odsud sestoupeno na Žiarskou chatu, přenocováno v přeplněné hospodářské kůlně a v prosluněném ránu všichni společně a velmi rychle přes Plačlivé a Ostrý Roháč do Jamníckeho sedla. Tady jsem se stal doprovodem sestupující E.O. - opět Esperanto a autobus. Adamovi s Ondrou se podařilo do večera dosáhnout Tomanovského sedla, čímž si připravili úspěšné završení akce na Kasprovém vrchu v následujícím dni.

Mnohem zábavnější a pro budoucí horské záměry užitečnější nežli hřebenový přechod celých Západních Tater jsou však jarní aktivity na jednotlivých vrcholech, nebo jejich skupinách. V srdci Západních Tater, Roháčích, s tradiční základnou na chatě Zverovka, se poměrně snadno dají dlouhodobě získávat a zdokonalovat návyky na jednoduché skalní lezení (nutno se však oprostit se od spoléhání na řetězy, které jsou osazeny ve všech zajímavých úsecích), na strmý sníh v různé kvalitě, na zasněžený a namrzlý skalní terén. Vhodné podmínky panují od dubna do poloviny května. Ve vyšších polohách se většinou nachází sněhu ješte dost a lyžařská sezóna pod Brestovou již skončila. Není lepšího místa na stupňování svých dovedností při výstupech i sestupech s mačkami i bez nich, a to i v kombinovaném terénu. A má-li člověk přípravných výstupů až nad hlavu, nabízí se odskočit si na krajinářskou chloubu celých Západních Tater, Osobitou a Sivý vrch. Nedají moc práce, nestojí moc času a jsou to opravdu vyjímečně hezká místa.
Od severu vyniká svými vlastnostmi a praktickými nástupy i sestupy hřeben Brestová - Salatín - Skriniarky - Spálená - Pachola - Baníkov - Hrubá kopa - Tri kopy - Plačlivé - Ostrý Roháč - Volovec, který lze dle panujících podmínek rozdělit na více částí. Na úsek Baníkov - Hrubá kopa - Tri kopy lze nastoupit i od jihu, z Žiarske doliny přes Príslop. Z jižní strany jsou dále zajímavými Bystrá, Baranec a boční hřeben Nižná Magura - Jakubiná. V závislosti na stavu a kvalitě sněhu jsou od severu, tedy z Roháčské doliny, výborné následující lokality, a to pro výstup i sestup.
Nástup přes Adamculu:

• žlab mezi Hrubou kopu a Tri kopy
• severní žebro Hrubé kopy
• žlab mezi První a Druhou kopu
• spádnice do Baníkovského sedla
• úbočí Spálené a jejích hřebenů

Nástup od Tatliakova plieska:

• rokle mezi Plačlivým a Ostrým Roháčem
• spádnice do Jamníckeho sedla

Od jihu, tedy z Liptovské kotliny, stojí v jarním sněhu za pozornost výstup na Bystrou přes Hrbáče a sestup úbočím spojnice Bystré a Kotlové ve spádnici k Bystrým plesům; nástup Bystrou dolinou z Hrdova. Celé Západní Tatry jsou plné lavinových sběračů. Pro aktivity na sněhu zde je životní nutností znalost všech zdejších rizikových míst, spolehlivé vnímání stavu a uspořádání sněhu, respekt k velkým převějím, správná volba trasy výstupu i sestupu s ohledem na členitost a zakřivení terénu. Z okolností mnoha lavinových nehod vyplývá, že často se objevující tvrzení médií "byli to zkušení horalé" nedává smysl. Všechny jejich oběti učinily chybná rozhodnutí s tragickým následkem. Při čtvrtém stupni lavinového nebezpečí jen člověk s nulovou znalostí místního terénu může stanovat v dráze lavin ze Spáleného žlabu, jen zoufalec vkročí do Parichvostu při pátém stupni lavinového nebezpečí. Že k těmto událostem dochází, je neštěstím nejen pro oběti, způsobuje škodu i ostatním zájemcům o slovenské hory následnými "bezpečnostními" represemi ze strany místních orgánů.