V sobotu 6.září 2014 přijíždíme na parkoviště Arsenhaus. Jsou dvě hodiny odpoledne. Vojta, který avizoval příjezd od Mnichova kolem poledne, zde není. Není zde ani mobilní signál, nezbývá než doufat v příznivý obrat situace. Začíná pršet. Sedíme trpělivě v autě, podřimujeme a čekáme. Na Vojtu a konec deště. Obé se dostavuje téměř současně. Kolem půl čtvrté už Vojta servíruje z ložného prostoru svého Transitu horké kávičky. Na cestu k chatě se vydáváme v časových rozestupech daných individuální připraveností k odchodu. V polovině výstupu přijíždí z doliny auto a usměvavá řidička vybízí k naložení batohů do kufru. Batohy naloženy, auto mizí a my doufáme, že správným směrem. Nalehko, bez peněz i dokladů, docházíme k chatě, naše batohy však nevidno. V otevřených dveřích se naštěstí rázně objevuje naše ochotná převoznice batohů a ukazuje se, že jde o chatařku Moniku, která nám mezitím odnosila bagáž dovnitř. Jsou nám přiděleny dva pohodlné třílůžkové pokoje. V botárně otevírám k usušení deštník. Definitivně. Celý týden budu sdílet společnost kamaráda do deště s jeho na nervy jdoucí otevřeností. První obhlídka terénu, první balkonová fota, první pivo, první Nudelsuppe za námi. A první noc před námi.
Neděli hodláme věnovat dosahování vrcholu Silbereck (2811m). Sváteční den zahajujeme dvěma litry Teewasser. Ranní optimizmus nám kazí chatařka informací o vylomeném skalním bloku se zajištěním ve vrcholové partii. V devět přecházíme hráz jezera a stoupáme po úzké a blátivé stezce smíšeným lesem. Strmé úseky jsou nepříjemné, vlhkost vzduchu má subjektivně sto procent. Stromy nás neúnavně zalévají, každý krok díky kořenům a mechovým kamenům hrozí uklouznutím. Za hodinu přichází úleva, les střídá pásmo horských luk s pestrou květenou. Tady někde nás předchází svižná horalka s foxteriérem. Pod úpatím skalního terénu máme pauzu a pokoušíme se sledovat průstup dámy s psíčkem skalkami a sutí. Vstupujeme do strmého zlomiskového žlabu s vysokými stupy. Pokus o pohodlnější stoupání firnem nevede nikam, jeho tvrdost nedovoluje vykopávat stupy. U téměř nečitelné směrovky na Eisenkopf (2802m) potkáváme sestupující horalku. Na Silbereck nedošla pro špatný stav terénu a mizernou viditelnost. Krátce po poledni dosahujeme sedélko, v němž vrcholí výstupový žlab. Odsud vidíme hliněný traverz exponovaných a podmáčených trávníků, místy mokrým sněhem, nelze odhadnout stav závěru výstupu na Silbereck. Riziko dalšího postupu není v souladu s našimi představami o horské pohodě. Vyhlašujeme tedy náhradní vrchol a stoupáme na efektní ostrou skalku vpravo od sedélka, jejíž výšku odhadujeme na 2700m. Pořizujeme vrcholové foto a dole pod sebou vidíme obě Rotgüldenseen. Sestupujeme žlabem, místy na pokraji pádu, hlína a kamení polotekuté konzistence prověřuje "Trittsicherheit" ba i "Schwindelfreiheit". Úlevu přináší konec žlabu a palouk se solitérním balvanem. Na bočním hřebínku se daří najít dvě čárky operátora A1. Možnost přijmout a odeslat SMS využijeme s radostí, neb signál je zde vzácností. Následuje fotografování květeny, trhání borůvek, brusinek a světlíku lékařského, naštěstí za hranicí Národního parku Hohe Tauern! Černé mraky s blesky nad Radstädter Tauern velí k pokračování v sestupu. Pozdě. Za otálení platíme, půlhodinový sestup lesem nám zpestřuje liják a krupobití. Druhý večer, druhá Nudelsuppe, pivo, Radler, rum, slivovice, olivy s ančovičkami, karty, hygiena pro čistotné a na kutě. Zítra máme smělý cíl. Naštěstí zatím nevíme, že nedosažitelný.
Pondělní ráno a Teewasser máme za sebou. Čeká nás experiment s výstupem na nejvyšší kótu Hafnergruppe. Všechny webové informace nabízejí 4 hodiny coby dobu výstupu na Grosser Hafner. Modrá obloha, svěží zeleň strmých travnatých svahů a jezerem zdvojený kotel pod Wastlkarscharte, to vše podporuje odhodlání podstoupit zábavnou velehorskou dřinu. Co na tom, že někdo značkovačem vehementně přeškrtal na směrové tabuli časový údaj 4h Gr.Hafner. I nápis "Wastlkarscharte - grosse Steinschlaggefahr!" nám v tuto chvíli připadá nedůležitý. Po pravém břehu dolního jezera míříme k jezerní stěně s efektním vodopádem. Snaha o včasné spatření průstupu jezerní stěnou vede jen k zakopnutí. Traverzově vedený výstup skalní stěnou má ve svém repertoáru kluzké, exponované i zajištěné úseky. Coby fotonadšenci si přijdeme na své kompozicemi typu Rotgüldensee s modřínem či borovicí v popředí. Příchod k Oberer Rotgüldensee se tvůrcům stezky i přírodě mimořádně povedl. Stavitelé se postarali o úzkou dřevěnou lávku bez zábradlí nad čile proudícím odtokem z horního jezera, pár metrů od zlomu 250 metrů vysokéko vodopádu. Příroda má na svědomí nádhernou kombinaci poklidné hladiny Ob. Rotgüldensee a divokého kotle Wildes Wagendristl. Stačí zálibně vzhlédnout, nejlépe uprostřed lávky.
Horní jezero, na rozdíl od dolního, má přírodní původ. Cesta nás vede po jeho levém břehu, místy po balvanech, místy mokřinami na úrovni jezerní hladiny. Jezero upoutá mokřadním rostlinstvem a květenou i možností nechtěného osvěžení v nadmořské výšce 2000m. Faunu zastupují pulci a párek divokých kachen. Ryby nejsou ke spatření. Mít tak udici a žížalu, hned by se vědělo. Pohodlné vodorovno končí současně s jezerem a následuje strmé stoupání trávníky. Strmost občas mírní náznak serpentiny. Výstup k Wastlkarscharte poskytuje k nabrání sedmi set výškových metrů pouhých 1700 metrů vzdálenosti. A velmi málo míst vhodných k odpočinkovému posezení. Je to dřina, podstupujeme ji však ochotně a s chutí, stoupání mezi solitérními balvany obřích rozměrů neustále přibližuje divoký závěr kotle, korunovaného miniledovcem Rotgüldenkees pod severní stěnou Gr. Hafner. Značený chodník směřuje pod výrazné žebro masivu Petereck (2893m). Jeho úpatí podcházíme zleva a pokračujeme až k ostruze pilíře ohraničujícího zprava rozlámanou rokli k Wastlkarscharte. Tady nás čeká milé překvapení v podobě ocelových lan v pevné skále. Nad tímto zajištěným úsekem dle předchozí časové dohody končíme s výstupem. Je čtvrt na dvě a na Hafner nám chybí ještě asi 1,5 hodiny. To bychom se na chatu vraceli spěšně a nebezpečně až za tmy. Od sedla sestupuje skupinka osmi Němců, kteří přecházejí z Kattowitzer Hütte na Rotgüldenseehütte. První naše dnešní setkání s lidmi. Různorodá skupinka, někteří jsou bledí a tiší, jíní zase sebevědomě hluční. Žádají nás o velký náskok v sestupu kvůli eventualitě shození kamene. Mají ho mít, stejně už nespěcháme. Od rána panuje slunečné počasí s malebnými obláčky, sestup nabízí výhled na jezera a protilehlé Radstädter Tauern. Bylo by chybou nevysedávat. Poslední labužnickou záležitostí je slunění na břehu horního jezera. Následuje stinný sestup jezerní stěnou, setkání se samotářem stoupajícím nalehko k hornímu jezeru a spěch k sluncem ozářené chatě. Zapadajícímu slunci nestačíme, na lavičky Rotgüldenseehütte dosedáme již ve stínu hor. Chatař nám sděluje, že zájemci o Gr.Hafner se obvykle vracejí na chatu za 9 až 13 hodin. Naše fyzické dispozice v duchu odhaduji na deset hodin bez sestupového kochání se; neradostný to závod s tmou v zádech. Šéfa německé skupinky, kterou jsme potkali pod Wastlkarscharte, znepokojuje náš, dle něj, pozdní příchod. Jeho chmury mizí s mým lámaným "... methode ist rasten und rum trinken". Večerní vysedávání v Gaststube nepřináší obvyklý poklid. "Západoněmečtí soudruzi" jsou plni svého horského hrdinství i šnapsu. Volný stůl však máme, přichází tedy na řadu třetí Nudelsuppe a jiné poživatiny i rozveselující tekutiny. Monika nás informuje o zhoršení počasí. Je zde krásně a pohodlno, přiobjednáváme si tedy další den a noc pobytu.
Úterý má líbivé datum 9.9. i počasí. Pokusíme se využít dopolední meteopřízně k vycházce směrem ke Schrovinscharte a vyhledání mobilního signálu. O půl desáté vstupujeme za chatou do smíšeného lesa a stoupáme mezi padlými lesními velikány po málo chozené stezce. Strmost a kluzkost je v okolí Rotgüldenseehütte základním atributem terénu. Stoupáme a kloužeme, vyhýbáme se vzrostlým kopřivám a mladé zmiji. Za hodinu přicházíme na travnatý hřbet s velkým kamenem a miniaturním kovovým křížkem. Stezka dále sleduje, nyní již mírné stoupání hřbetu. Za další půlhodinu dosahujeme stanoviště, odkud máme výhled na skalní sedélko Schrovinscharte (2039m). To nám stačí, jsme v nejvyšším místě stezky (asi 2080m). Síť A1 nabízí spolehlivé dvě čárky, řešíme tedy své SMS příjmy i výdaje. Přítomnost mobilního signálu, slunce a dostatek borůvek vede ke ztrátě ostražitosti. Pozor na černé mraky od Radstädter Tauern, už v neděli nám daly zabrat. Kluzký sestup se nedá moc uspěchat, lépe zmoknout než si zlomit nohu. Počasí jen žertuje, z deště nic není. Odpoledne přichází nápad. Což takhle uspořádat na závěr pobytu piknik. Špacír po hrázi nás přivádí k jezerní idyle. Vojtův vařič se tuží, zaléváme instantní poživatiny a rozpustná "kafíčka". Slunce hřeje, Gr.Hafner se zrcadlí na hladině. Zase ta ztráta ostražitosti. Z ničehož nic prší. Hned vedle se nachází rázovitá roubenka Günter`s Hütte místního rybáře a harmonikáře. Zastřešené posezení poskytuje úkryt před deštěm. Majitel písemně inzeruje, že můžeme posedět. Tak tedy sedíme a čekáme na konec deště. Asi něco nebylo dobře. Možná nás měl varovat nadbytek všelijaké hlídací elektroniky. Po našem návratu k Rotgüldenseehütte vyráží chatař "nenápadně" na kontrolu Günter`s Fischerhütte. A po chvíli se objevuje z doliny motorkář, nejspíše za účelem revize stavu svého majetku. Kdyby znal Čochtana, věděl by, že nemá něco inzerovat, když to není pravda.
Poslední večer přináší na stůl mou čtvrtou Nudelsuppe, ostatním dle jejich výběru. V Gaststube máme klid, hřmotní Němci ráno odešli. Fotografujeme rázovitý interiér a hrajeme karty. Naše zásoby rozveselujících nápojů jsou prakticky na dně. Situaci zachraňuje chatař chutnou místní kořalkou.
Ve středu ráno rozléváme poslední zdejší Teewasser. Je nerozumné opouštět tak skvělou chatu, spotřebovali jsme však už všechny zdejší výstupové trasy. Platíme, loučíme se s chatařkou Monikou Winkler i jejím manželem, na odchodnou dostáváme další grátis místní domácí šnaps nezapamatovatelného názvu. Lahodný to chuťový i zrakový zážitek. Především však utvrzení vzpomínky na milé hostitele. V nevalném počasí, naštěstí bez deště (já i přesto s deštníkem nad hlavou - už čtyři dny nejde zavřít) sestupujeme na parkoviště Arsenhaus. Do batohů přibalujeme jídlo a pití na další dny, Vojta vaří všem kafíčka. S batohy, mnou a mým otevřeným deštníkem v nákladovém prostoru Vojtova Transitu vyrážíme za 5€ na cestu k Sticklerhütte.